Mistr mluví se slečnou, která sedí za jakýmsi recepčním stolem, který je složitě vyřezáván a má na něm drahý notebook. Když odpovídá, chová se taktéž velmi uctivě a pořád se uklání. Pak pokyne rukou a nějaké dvě dámy, co doposud stály u stěny, přiskočí a z pohledem zapíchnutým do země se chopí našich kabátů. Mistr má na sobě tmavě modré kimono. Vezme si nějaký papír a zatím se o mě nezajímá. Můžu se tedy nenápadně rozhlížet. V jednom rohu stojí bambusová klec. Je zde spousta obrazů a také předmětů, které poukazují na to, co se v tomto domě odehrává. Je krásné, jak je tento dům odříznutý od nepořádku a chudoby venku a vypadá to tu opravdu luxusně. Možná proto to zde zřídili. Stále dávám pozor, jestli mistr nic neříká. Vím, že si mě nemusí vůbec všímat. Pak se na mě otočí a podívá se pohledem, kterým mi naznačuje, že je čas jít. Ukloním se a jdu za ním nahoru po schodech, na kterém je položen další drahý koberec. Snažím se nezakopnout, protože to by byla hanba. Vyjdeme nahoru do prvního patra, ale mistr jde stále dál. Budeme tedy podle všeho výše. Zajímalo by mě, co tam je. Musím být připraven na vše - během svého výcviku jsem toho už zažil, viděl a vyzkoušel dost. Docela dobré na nenápadného úředníčka z jednoho z tuctových kancelářských tokijských domů.
Můj krok je pevný a jistý, jak stoupáme čím dál výš a kdybych to počítal, tak bych věděl, že jsme v nějakém sedmém patře. když dorazíme k odpočívadlu, další schody tam už nejsou, jsme tedy nejvýše, co to jde. Nad posuvnými dveřmi, stejně jako všude v domě, je nádherně vyvedený symbol pro naši komunitu. Ctím ho. Další poskok otevře posuvné dveře a vstoupíme. Podlaha je dřevěná, v rohu je další bambusová klec a svítí zde tlumené světlo. Kolem tenkých zdí prosvítá ještě jiné světlo, co je však nejdůležitější, jsou dvě mladé slečny, které stojí v rohu, každá v jednom, zády k nám a podle všeho se dívají do zdi. Vypadá to trochu strašidelně, ale vím, co mám dělat. Mistr se posadí do křesla a čeká. Mlčím - nesmím celou dobu nic říct. Jen tak poznám, jestli jsou moje pokyny srozumitelné a jestli dokážu tyto holčičky ovládat. Může jim být kolem dvaceti, ani ne. Pokorné holčičky, které tu čekají jen na mě. Toto pomyšlení mě popožene vpřed. Dojdu do každého rohu, kde zapálím vonné svíce a tlumené světlo je nyní obohaceno o další, navíc voňavé. Rozhlédnu se po stěnách - jsou u nich přistavěny různé skříňky a ano, nesmím zapomenout na důležitou věc - uprostřed místnosti je pódium a nad ním je spousta míst k zavěšení. Nejsem tu dnes od toho, abych předvedl nějakou extrémní bondáž, ale nebylo by od věci to alespoň na jedné ukázat. Vezmu si obojek s vodítkem a dojdu k jedné z nich. Opět mám pevný krok. Dotknu se jejího ramene a otočím si ji k sobě. Ona se dívá dolů k mým nohám. Její jemné dlouhý černé vlasy budou skvělé pro můj účel. Rád za ně tahám. Teď je však odhrnuji a zapínám jí kolem krku masivní obojek. Připnu si vodítko a trhnu. Nevydá ani hlásek a jde za mnou několik kroků směrem k pódiu. Je bosa a zní to docela roztomile, jak za mnou cupe. Zastavíme se u pódia a ona si na něj bez řečí vyleze. Jsem rád, že nemusím dávat ani pokyn, že ví, co bude. Ve dřevě je nějaká skoba, trhnu tedy s vodítkem dolů a ona si klekne. Pak provléknu vodítko skobou a zavážu. Klečí tam, sedí na patách a ruce má v klíně. Pohled jí pořád směřuje do země. Odejdu si pro bondážní lana a také pro bambusovou tyč. Nesmím zapomenout na stoličku - přisunu ji a pak vytáhnu na pódium. Nachystám si lano a tyč položím. Provleču ho skobou a druhou skobou další a pak je spustím. Uvolním vodítko a ukážu jí, aby si lehla na záda. Pak jí začnu složitými, ale jistými pohyby svazovat nohy - pokrčím jí kolena a obtočím lanem tak, aby byl stehna u lýtek a zajistím uzlíky. Mistr mlčí, tedy to dělám dobře. Konce pak utáhnu nahoře. Pak si za ni stoupnu a vytáhnu za vlasy do jakéhosi sedu. Opět jí několika tahy a obtočeními zajistím ruce tak, aby je měla pod tělem a aby jí směřovaly vzhůru. Poté ji zvednu pomocí skoby a jakési kladky směrem nahoru tak, aby byla v úrovni mého pasu. Totéž udělám s lany, které poutají její nohy. Teď je zavěšená ve vzduchu a pomalu se pohupuje. Vodítko odepnu a dám jí kuličkový roubík, který jsem vytáhl ze skříňky. Zapnu jí ho vzadu na hlavě a dívám se,jak její vlasy visí směrem dolů. Pak si k ní sednu na stoličku a prohlížím si ji. Vypadá moc krásně, jak tam visí. Povedlo se mi to. Doufám v to. Natáhnu ruku k zemi a zvednu bambusovou tyč. V rohu místnosti je něco jako malé keramické umyvadlo. Zvednu se a jdu k němu. Pustím si trochu vody na ruku a pak vodou potřu tyč. Vím, že to pak bude víc bolet. Vrátím se k ní a zase si klidně sednu. Kus pódia je ještě volný, protože tu mám dvě hračky, ne jenom tu jednu, které se teď věnuju. Pohladím tyč a pak jí plesknu hračku do chodidel. Trochu sebou trhne, ale jinak nic. Bouchnu proto ještě víc. A znovu. A ještě dvakrát rychle za sebou. Slyším nějaký zvuk přes roubík. Pleskám dál, dokud jí plosky nesvítí doruda. Možná bych ji měl nechat projít… Nebo ne. Stoupnu si k ní a začnu ji lechtat na bolavých chodidlech. Umím si představit, jak se asi cítí. No, její věc. Trochu se prohýbá a tak lechtání zjemním a ona začne vydávat chroptivé zvuky. Když už mám pocit, že by to nemusela vydržet, nechám ji tam jen tak viset. Dávám jí tak možnost, aby si trochu odpočinula, i když si to vůbec nezaslouží, protože se chová nepřístojně - projevuje se, i když jsem jí to nedovolil.
Vezmu si druhý obojek a jdu si do dalšího kouta pro druhou dívku. Ta to všechno slyšela a vypadá dost napjatě. Nechá si ale také dát obojek a když přicvaknu vodítko, jde poslušně za mnou. Postavím ji k masivnímu sloupku, který ohraničuje pódium - jsou tam celkem čtyři - a zajistím jí hlavu vodítkem tak, aby ji měla zakloněnou a opřenou o sloupek. Pak ji začnu poutat s roztaženými nohami, tedy spíše obtočenými kolem sloupku a mírně nad zemí a dávám si přitom záležet, aby to bylo co nejpracnější. Mistr to všechno s klidem sleduje. Potom poodstoupím a dívám se na své dílo. Sleduju, jak se jí drobná prsa zvedají a klesají a vlasy jí splývají podél zad. Vzdálím se, aby se mistr mohl dívat a mezitím hledám něco, s čím by se dalo pracovat. V jednom šuplíku na to narazím. Čekám a stojím u zdi. Mistr se zvedne a obchází pódium. Dívá se na visící dívku, která je sešvihaná a nic neříká. Pak se skloní, aby se podíval na způsob uvázání a je zřejmě spokojen. Pomalu obchází i nově uvázanou dívku a ta mlčí, jen trochu prudčeji dýchá. Dívá se na uzlíky bondážních lan a také se blíže podívá na způsob uvázání nohou. Musí to pro ni být asi nepohodlné, ale snažil jsem se. Pak si sedne a když nic neříká, jen pokyne rukou, tak pokračuji dál. Dost jsem si oddychnul. Vezmu vyřezávanou lahvičku a moji oblíbenou hračku a jdu zpět k dívce. Natřu ji vonným lubrikantem z lahvičky a pak do ní zasunu malé vajíčko. Šňůrka z něj trčí ven. Poté přinesu s pokorou ovládání mistrovi. Ten jej přijme a mačká tlačítko a různé programy. Dívka se ani nehne, ale za chvilku jí to dělá trochu problém. Když se hýbne víc, než mistr povoluje, tak ten ještě více zrychlí vajíčko. Pokyne a já si k ní sednu tak, aby na ni viděl a zároveň jí přiložím na její citlivé místo masážní hlavici. I přes zajištěnou hlavu s ní trochu hýbne a já ji plesknu po zadku tak, že jí skoro vyskočí zepředu vajíčko. Toto si dovolovat nesmí. Uklidní se a mistr si s ní dál hraje. Já trochu zmírním hlavici, přidržuji ji jednou rukou a druhou jí postupně na bradavky, které teď trčí do výše, připnu dva skřipce. To však není vše - ty mají řetízek, na jehož třetím konci je ještě jeden, o trochu mírnější skřipec na klitoris. Odložím hlavici a skřipeček opatrně připnu. Dívka zasténá a já se zvednu, odskočím si ke skříním a pak se k ní vrátím. Nasadím jí kuličkový roubík, stejně jako předchozí, protože už mě to začíná štvát. Ještě mi to nakonec pokazí! I přes to, jak jsem ji dlouho vázal ke sloupku, ji odpoutám. Mistr si mezitím stále přepíná programy. Vajíčko v ní pořád je. Pak ji nechám stát u sloupku, vezmu tyč a otočím ji zadkem k sobě. Rozmáchnu se a praštím ji přes zadek, až na něm má okamžitě zarudlé jelito. Potom s menším rozmachem, zato silnějším, ji bouchnu ještě jednou. Běda, jestli jí ukápne jediná slza… Přitáhnu na pódium lehátko, které si můžu nastavit, jak chci a nasměruju ji na něj zády. Lehne si a já ho nastavím vodorovně a pak tak, aby nohy měla pod sebou a hlavu co nejvíce zakloněnou. Nohy jí přivážu bondážními lany, aby s nimi ani nehnula a co nejvíce od sebe. Lano pak zajistím za ruce a přitáhnu co nejvíce k zemi. Vypadá teď, jakoby byla o léhátko zlomená. Vlasy jí visí dolů a mám ji přibližně v úrovni pasu, když si k ní sednu na stoličku. Znovu jí přiložím hlavici a v kombinaci s vibrujícím vajíčem je to vražedné. Nevím, jak se tváří, ale  soustředím se na to, co dělám. Pak se ohlédnu na mistra a ten mi pokyne, abych šel k němu. Podá mi ovladač a to je pro mě pokyn, že mám změnit pomůcku. Dojdu tedy zpět k ní a vytáhnu pomalu vajíčko za šňůrku. Už nevibruje. Podívám se na podlahu, kde mám v dřevěné krabičce nastrkaných několik vibrátorů, odložím tam vajíčko i s ovládáním a vyberu si ten, co má rotační špičku. Natřu ho lubrikantem a pak s ním přejíždím po její mušličce tak, abych nestrhl skřipeček. Poté s ním zajedu přímo do ní a i když sténá přes roubík, nepřestávám. Vím, že u tohoto nejde nic nedělat a nevydávat zvuky. Pustím ho a nechám špičku vibrátoru, aby se točila ve stále rychlejších otáčkách. Perličky, které jí dráždí pod silikonem vchod, jsou docela tvrdé a plní dokonale svou funkci. Druhá dívka stále jen visí a čeká, jestli něco bude, s tou se však už asi zabývat nebudu. Vytahuji a opět zasouvám vrtící se vibrátor a přitahuju jí druhou rukou skřipce. Nemůže se hýbat a o to víc ji to dráždí, protože nemůže uhnout.
Podívám se na mistra a ten zvedne ruku. Přestávám, vysunu hračku a položím ji zpět do krabice. Sundám jí skřipce a masíruji jí zarudlá místa. Poté dívku otřu a pomalu a opatrně ji rozvazuji. Vidím, že jí na nohách zůstaly otlaky. Aspoň si to bude déle pamatovat. Také jí sundám roubík a nechám ji, aby se zvedla. Pak si stoupnu také, rozepnu jí obojek a jdu k první dívce, která stále visí a ani nedutá. Přijdu k ní a opatrně ji přes kladku pustím na zem, kde ji rozvážu. Také má otlaky. Odepnu roubík a obojek a nechám ji stát. Dělá jí to problém, protož je celá ztuhlá. Když jsem spokojen, zvednu obě ruce namířené do dvou koutů. Podívají se na mě tak, aby mi nepohlédly do očí a okamžitě, pokud možno rychle, se přesunují každá do svého kouta. Otočím se k mistrovi a ukloním se. Mistr se zvedne, obejde obě dívky, aby zkontroloval, jak vypadají a pak se vrátí ke mně. Řekne nějaký pokyn a dveře mu opět otevřou poskoci. Já vycházím za ním a ti dva se teď ke mně chovají ještě uctivěji. Vypadá to, že jsem nezklamal a budu právoplatně přijat a zařazen. Splnil jsem své poslání.